Je tohle vztah moderní doby?

možno by sme toto nemali robit!

Mirek a Lotka... Posledních pár měsícu jsou to bezesporu moji nejbližší místní kamarádi. Chodí spolu už sedm let a v současné době jsou pro mě taková poslední naděje, že lidi s podobným světonázorem mohou žít štastně ever after… Jenže včera se předemnou otevřelo něco, co sem snad ani nechtěl/neměl vědět.

Na jednu stranu mě potěšilo, že už si takhle věříme, protože oni nejsou ten typ, co jakkoliv řeší své soukromí před okolím. Na druhou stranu na mě z toho padla pořádná deka. Seděli jsme v irské hospodě, popíjeli dvanáctky, guiness a captaina morgana s colou, a jak tak střídavě chodili na záchod, měl sem možnost mluvit s každým z nich o samotě.

Lotka zdá se chytá druhou mízu. Nedávno nastoupila do nové práce, zapadla do nové party, povětšinou o 4–5 let mladších lidí, a užívá si. Mirkovi se tahle parta příliš nezdá. Takže jí s nimi obvykle pouští samotnou. A takhle vznikají problémy. Lotku mrzí, že je nemá rád, že se s nimi nebaví, a že se z něj stal pes; Mirka zase mrzí, že se mu Lotka vzdaluje a tráví pořád víc času s lidmi, co jsou většinou pod její úroveň: S kamarádkami, které po vzoru Bridget Jones řeší nepovedené vztahy, a frajírkama, pro něž je velká kára a luxusní mobil důležitější než kamarád. A co hůř — Lotce se to zalíbilo a večery s Mirkem už ji nebaví jako dřív.

Už měsíc jsme spolu nespali, řekl trochu smutně. Sama se k ničemu nemá a když začnu já, vždycky to nějak zahraje do autu. Navíc mi naznačila, že na ní jsem moc hodnej, že mě má moc jistýho. Dneska přišla s tím, že by možná bylo lepší, kdybychom se načas odstěhovali, abychom náš vztah oživili: Prý se tak budeme na sebe zase těšit a líp si užijem společné chvíle. Copak nevidí, že to je velkej krok zpátky a že nás to může zničit? Ale pravda je, že jsme teď spíš jako brácha a ségra — dneska mi řekla, že jsem její nejlepší kamarádka.

Já ho mám hrozně ráda, ale chci si prostě teď užívat. A on ty lidi odsuzuje a radši zůstává doma, než aby šel s námi. Mluví o svatbě, hypotéce a dětech a já se na to teď přestávám cejtit. Když řeknu, že jdu na dámskou jízdu, tak místo aby šel někam s kamarády sedí doma nebo v práci. Když budeme bydlet každej jinde, tak poznám, jestli a jak moc mi chybí, zase se na něj budu těšit. Vždyť teď jsme spíš jako spolubydlící.

A pan Džouns je z toho opravdu smutný. Fakt mě to vzalo — sám jsem zažil/provedl něco podobného. Po 3 bezchybných letech ve skvělém vztahu jsem se ocitl v podobném rozpoložení jako Lotka — rozlétl jsem se do světa mezi samé skvělé a zábavné lidi, do klubů a na koncerty — a plány na hypotéky, děti a spol. sem chtěl najednou co nejvíc odsunout. Jenže — mě bylo dvaadvacet, kdežto jim je dvacet sedm. Tolik je chápu a strašně moc bych jim chtěl pomoct, jenže to nejde...

Dneska odpoledne sem si znovu vybavil Mirkova slova: „Lotko, my dva jsme byli tak trochu proti zbytku světa, těmhle lidem jsme se spolu smáli a já doufal, že to tak bude vždycky…“ a bylo mi hůř a hůř. Ani se mi nechce to tady rozmazávat, jsou to takové obecné nářky stárnoucího naivky, navíc to nedokážu popsat tak dobře, jak bych chtěl.

Zkrátka a dobře — Sere mě, že to ve vztazích vychází blbečkům a bezpáteřním hajzlíkům na úkor těch, co si to zaslouží. Proč jsme tak hloupí a pořád chceme to, co nemáme, tak moc, že si tím zničíme to hezký, co máme? Proč pořád dokola hrajem ty stejný zbytečný hry, necháme se unášet svým egem a děláme si vzájemně naschvály. A proč se ponižujeme před přáteli, proč se z pomlouvání partnera/parterky stal takřka bonton (moje stará je ... ten můj včera zase...)?

Dobře vím, že řadu toho, co tady v teple kritizuji, jsem prováděl taky. A protože mě dnes opravdu nenapadá, jak tuhle litanii ukončit, chytnu se Mňágovského když si v tísni, řekni to písní… Pochopitelně U2. :-)

The more you see the less you know
The less you find out as you go
I knew much more then than I do now

The more you know the less you feel
Some pray for, others steal
Blessings are not just for the ones who kneel
Luckily