Galeje přicházejí!

Zítřkem počínaje se z pana Džounse opět stává nevolník…

Uzávěrka se blíží mílovými kroky — příštích deset dní se můj život vměstná do kancelářské židle, autosedačky, postele a záchodového prkýnka. A hned po (snad) zdárném dokončení mě čeká ještě luxusnější lahůdka — učení na státnice. To, co jsem poslední tři roky z různých důvodů a výmluv úspěšně odkládal, mě nakonec dostihlo. Závěrečnou práci jsem — proti původnímu plánu — dokončil na poslední chvíli, a stejně tak utopické byly moje vize o průběžné dlouhodobé přípravě. No, vzhledem k tomu, že i podprůměrně inteligentním spolužákům stačilo na přípravu cca deset dní, tak doufám, že pro mě bude těch dvaapůltýdne dostačující doba.

Předem říkám, že jako správný neurotik, se na to opravdu moc těším. Není nad to dva týdny takřka nevycházet a den odedne se víc a víc blížit k poznání, že i kdybych se posral, tak se od všeho trochu nenaučím ani náhodou. Když tak o tom přemýšlím, je to pro mě naprosto charakteristické. I proto mám tak rád své zaměstnání, protože právě periodicita mi dává celkem přesně ohraničené časové úseky, ve kterým musím udělat obvykle zvádnutelné množství práce. A stres z pocitu zodpovědnosti za zdárné dokončení projektu se poslední měsíce taky vytrácí, možná i proto, že vím, že se nemusím spoléhat na více či spíše méně spolehlivé kolegy, celé to totiž visí na mně.

Na všech stupních všech ústavů, kterými jsem za to čtvrtstoletí prošel, to bylo obdobné. Zkoušky, testy a písemky, o kterých sem věděl, že za dobu, která mi zbývá na přípravu, jsem schopen alespoň zevrubně pojmout nutnou látku, mi nedělaly větší problémy. Ale běda, když bylo jasné, že za týden se látku ze čtyř předmětů nenaučím ani kdybych se roztrojil ;). Prostě studijní typ opravdu nejsem, vždy mi scházela potřebná vůle a sebekázeň.

Ale možná, že tentokrát to bude jiné. Jak už sem se párkrát kasal, cítím se přece jen odolnější a třebas práce mi, narozdíl od dřívějška, žíly fakt nerve. Nejlíp by se mi připravovalo v tandemu a pod dohledem :). Když jsem totiž sám, mám klasické tendence půl dne proflákat a dělat všechno možné (od mytí oken po voskování auta), jen abych to nepříjemné mučení co nejvíc oddálil. A když ve čtyři odpoledne začnu, dostaví se výčitky svědomí a zase je konec. Dalším problémem je můj byt, kde je tolik zábavnějších věcí — internet, televize, rádio, knížky, noviny, koupelna a kuchyně. Pořád trochu koketuju s myšlenkou, že bych tak na deset dní zvedl kotvy a utábořil se někde stranou od lákadel moderní společnosti.

Nicméně motivace tentokrát je. A hned trojí. Jednak jestli tohle zdárně dokončím, budu mít už nadosmrti od všech vzdělávacích institucí v ČR pokoj, jednak na sebe budu hodný a za případnou promoci se odměním — buď digitálním foťákem nebo mp3 přehrávačem s motivy oblíbené skupiny. A v neposlední řadě moje ego příjemně polechtá fakt, že narozdíl od Papeže (skandální odhalení — byli jsem spolužáci) jsem to dokázal.

A i když jsem si vědom, že je to jen ubohé lejstro, které je mi navíc v mém oboru téměř k ničemu, nebudu přece jediný Džouns, co má jen maturu. Tak přísahám :-).