First contact

No vida, my spolu najednou mluvíme…

Od pondělka jsem měl takový zvláštně tíživý pocit, že se něco přihodí. A skutečně — dneska (vlastně už včera) k večeru mi zvoní telefon — kouknu na displej a nestačím se divit. Volá Ona. Ona, se kterou jsem nemluvil 4 měsíce, nebo spíše půl roku. Naše poslední kontakty byly omezeny na můj plachý pozdrav a její opovrhlivý výraz spojený s ignorací. Už dlouho mi toho v hlavě neproběhlo za 30 vteřin tolik. Co sakra může chtít? Co udělám? Zvednu to a budu dělat že nic? Nebo bych se měl chovat jako ona a neodpustit si nějakou uštěpačnou poznámku typu a heleme se, od kdy se spolu bavíme? nebo jen chladné Co chceš? Vyběhl jsem z kanceláře před budovu, zapálil si cigaretu, a zmáčkl zelené sluchátko.

Ahoj, mám na tebe takovou prosbičku. Aha, to jsem si moh myslet ;), ale samozřejmě jsem to neřekl. Šlo o prkotinu, vstupy na jednu akci, které jsou zařízené na mě, a papež jí prý už měsíc dva slibuje, a tak jí dneska řekl, ať se dohodne semnou, protože on tam nejde a nemá čas to řešit... No, je to miláček, že mě zapomněl upozornit, ale co. Práce mi stejně nedovolí tam jít, takže si lístky může vyzvednout, bez toho, abychom se museli potkat. Samozřejmě se nezapomněla zmínit. MY tam půjdeme už někdy po obědě… No, každopádně náš překvapivě příjemný hovor trval asi pět minut a byl proložen několika drobnými vtípky, jeden byl dokonce na Papežovu adresu. V sobotu si prý ještě dáme vědět, jak to bude, kdybych to náhodou stíhal. Tak se měj pěkně, ahoj…

Chvilku sem zůstal stát jako opařený. Podvědomě jsem se na chvíli, kdy spolu začneme normálně komunikovat, připravoval už pár měsíců. Hlavou se mi honilo milion protikladných pocitů. Na jednu stranu radost, že už mě snad nebude významě ignorovat a nebudeme si (nebo mi?) tak kazit akce, na kterých se jednou za pár měsíců potkáme. Na druhou stranu zlost — po tom všem, co jsem (poslední 3 měsíce už jen zprostředkovaně od Papeže) doslechl za „milé“ poznámky na svou adresu, mně nutně v hlavě vyskočila výčitka Jak může mít tu drzost a tvářit se, jako by nic? Ach vy ženy, opravdu se umíte takhle přetvařovat? Udělala to se sebezapřením, protože to byla jediná šance, jak získat potřebný materiál? Nebo spíš před Papežem trochu machrovala, abych byl za loosera já? No, teď už mi snad budou tyhle jejich hry definitvně ukradené…

A zase telefon, táta — jako na zavolanou. Preventivně jsem si nechal po drátě nafackovat a připomenout pár milých věcí, kdyby mě prý náhodou zase něco raplo… Jo, táta je prostě k nezaplacení. Zbytek pracovního večera jsem měl výbornou náladu. Zase o jeden kámen na srdci míň. Teď už je aby se uklidnila i Milka a všechno bude fajn. Druhý stůl si už vydupala, tak už jen ten telefon… Ale to už je jiný příběh a ten si budeme vyprávět jindy…