Zejtra mám, zejtra mám svůj den…

aneb trocha nostalgie na středeční odpoledne.

Tak přátelé, na každého jednou dojde – tento týden došlo i na mne. Z malé útulné firmičky, kde jsem strávil posledních 5 let, kde jsem se naučil takřka vše, co umím — zkrátka můj druhý domov — se stěhuji do obří sklokovové budovy, kde se stanu jedním z mnohaset bezejmených pracovníků.

Totální anarchie, absolutní svoboda vyznání, softwaru a platformy končí. Své nastávající chlebodárce budu znát maximálně z fotografie v novinách, osobní jednání nahradí vzkazy, maily a telefony přes 15 sekretářek a 20 asistentek. Na druhou stranu, nic si nenalhávejme, už nejsem nejmladší, hypotéka na krku, a tak jistota stálého příjmu sehrála v nelehkém rozhodování velkou roli. A co víc — odcházím za dobrými lidmi a (nebo spíše spolu s) projektem, který je mému srdci nejbližší a kterému jsem obětoval poslední 3 roky života.

Pan Murphy by jistě trefně poznamenal, že každá změna je vždy k horšímu, nicméně v tomto případě rozhodně nemám co ztratit. Vrátit se ke kořenům můžu vždycky. Takže, ať to mám z krku — I když jsme se tu někdy strašně srali, těch pět let tady bylo prima a budete mi chybět. Sbohem kluci a díky za všechny ryby…

P. S. Některým z vás budu zase o trochu blíž…