It's been a hard day's night

and I been working like a dog…

Nemám čas psát, ba co hůř — nemám skoro čas ani číst. Domů jezdím po půlnoci, celé dny vysedávám před obrazovkou, ale, ALE, baví mě to jako kdysi. Události posledních měsícu mě navíc překvapivě zocelily — narozdíl od většiny našeho teamu se nestresuju z neúprosně blížící se uzávěrky, a sil mám překvapivě na rozdávání. Troufám si dokonce tvrdit, že si to místy nehorázně užívám.

Narozdíl od pana Murphyho bych řekl, že po dlouhé době na stejném místě, je změna vždy dobrá. A když se navíc ukazuje, že je to změna prokazatelně k lepšímu, není co řešit. Jasně, je to počáteční euforie. Všechno je nové a zajímavé. Časem to zevšední a bude mě to srát. Bude mě srát, že nemám soukromí — vždyť sem měl 3 roky kancelář sám pro sebe a teď nás je 8 pohromadě. Jenže, posledních pár měsícu mi ta „samota“ a uzavřená komunita, kde o nového člověka nezavadíš, pěkně lezla na mozek.

Můj životní styl se vrací ke kořenům. Po období nuceného vstávání v osm, chození z práce v pět, protože nebylo do čeho píchnout, je konečně pryč. Možná i tenhle přechod k osvědčenému, lehce nočnímu, životnímu stylu přispívá k celkové pohodě.

A navíc jsem si definitvně přivlastnil rodinné auto. Jízdy domů noční vylidněnou Prahou jsou pro mě takovou příjemnou tečkou za náročným dnem. Očistná 15—30 minutovka, kdy si před spaním vyčistím hlavu, proberu si události celého dne a navíc si bez strachu z poškození cizího sluchového aparátu zahalekám oblíbené hity. Zkrátka něco mezi meditací, zpovědí a chvilkou poesie :D

Dost nechutně positivních zvěstí, je čas prolistovat zítřejší noviny a jít spát.