Sypání soli do starých ran…

aneb princezny jsou na draka...

Tak jsme se po měsíci a půl zase potkali. Tušil sem to a lautr nic si od toho nesliboval, vždyť proč taky? Navíc můj poslední — opatrně diplomatický — pokus o obnovení normálního modelu chování, byť na úrovni dva cizí lidé, zůstal samozřejmě bez odezvy. Naše občasná setkání mi už nedělají zásadní problém, jen se pořád trochu divím. Podivuji se nad schopností opovrhovat kdysi nejbližším člověkem tak, že se mu ani nepodívám do očí a vyhnu se jakémukoliv náznaku pozdravu, divím se, že si někdo dokáže vytvořit naprosto komplexní interpretaci modelu chování druhého (kretén až do smrti), do které mu všechno perfektně zapadne. Je to vlastně napůl hra, souboj eg za úsvitu. Když mi bylo mizerně, přál jsem si tohle taky dokázat (tedy samozřejmě mimo toho být vyslechnut a moci uvést zásadní věci na pravou míru :D), říct si — ježíš, to je ale ******, proč se kvůli tomu trápit. Prostě upevnit vlastní integritu a nepitvat se v otevřených ranách. Nakonec sem si to vybojoval po svém a jak sem psal minule — smutek, trápení a apatii vyléčil čas. Řadu týdnů dobře spím, dobře jím, tklivé neštěstí pominulo a já, řádně ponaučen, jdu dál. Někdy vesele, někdy míň, jen ten zvláštní pocit v žaludku se tu a tam vrací, ale to už je prostě realita mého věku. Ideály a krásně naivní představy o lidech jsou na draka, a tak spí vzadu v hlavě a čekají na další šanci, aby mi zatemnily mozek :). Ostatně co je lepší? Nechat se hnát nespokojeností kupředu nebo žít navenek spokojeně, protože život je takovej a jinej nebude...