Mutanti z indiánského pohřebiště!

aneb Nepouštějte si horory před spaním, milé děti!

Poprvé sem se modlil, když mi bylo asi sedm. Bylo jaro, a jako vždy jsme s bráchou a ségrou byli s babičkou na chalupě u Písku, zatímco rodiče v Praze vydělávali na Lego. Hajaja byl toho dne obzvláště brutální: čerti řádili a unášeli své nebohé oběti do pekla. Naše tehdejší chalupa — původně samozřejmě hostinec — měla uzavřený dvoreček a z něj vedly schody na půdu, kde sídlila smečka místních koček. A protože jsem byl chrabrý už od dětství (o tom, jak jsem budil v noci sourozence, abych nemusel sám na wc si povíme jindy), bál jsem se tam i za dne. Tu noc se mi zdálo, že jsem se ocitl uvězněn právě na půdě v moci obzváště odporného čerta. Probudil jsem se vyděšený strachy a okamžitě vyrazil vzbudit babičku, která zvolila na můj už-tehdy-ateistický vkus oblíbenou metodu vyhánění — čerta ďáblem. A tak jsem spolu s ní odříkal andělíčkamůjstrážníčka a zase usnul...

O 18 let později... Po ponocovacím víkendu jsem pojal odvážný plán jít brzo spát. Pečlivě jsem srovnal papuče, dopil sklenku koňaku, uhasil kubánský doutník, pohodlně se rozvalil do saténového povlečení a jen tak cvičně projel všechny 4 kanály, jestli nenarazím na něco zajímavého. Štěstí se na mne usmálo, ostatně jako vždy — na N@vě dávali vynikající americký skoro-horor — Ztraceni v poušti. Pro menšinu z vás, kteří z nepochopitelných důvodů neměli tu čest toto svěží dílko shlédnout, si dovolím jen lehce nastínít zápletku. Rodinka — otec + dvě děti, plus nevlastní matka (vlastní umřela před pěti lety) + kamarád staršího dítka — si vyjede na výlet a po cestě odbočí z hlavní komunikace na pouštní cestu vedoucí do údajně neexistujícího města. Dále jen telegraficky. Návštěva — město opuštěné, ti co tam žili najednou nechali všechno tak, jak bylo, a zmizeli; prohlídka, auto nestartuje, nutno přespat, nalezení kazety se záznamem zmizení posledních výletníku, pod městem doly a štoly a v nich něco dupe a funí, duchové? Kdepak, cvičný výbuch jaderné bobmy, lidé asi nezmizeli, stali se z nich patrně mutanti a ty se teď zlobí! Nebo že by tam bylo obligátní indiánské pohřebiště? Bylo to nejen duchaplné, ale taky trochu strašidelné. Radši sem šel spát.

ZULU TIME 3.14 CET. Buch, buch, buch... Cvak, klap, buch... V polospánku slyším tupé rány a divný cvakot a skřípot. Buch, buch... Vyděšeně sebou trhnu, otevřu oči a poslouchám.. Safra, vždyť Dan je přeci doma, tak kdo se k nám dobývá? Je to mutant nebo duch rudé tváře Llana Estacada? Buch, buch, cvak... Na čele se mi vyrojily kapky studeného potu... BUCH BUCH... Babička není po ruce, takže mi nezbývá, než to prozkoumat. Nenápadně vstávám, sklouznu z postele a nenápadně se plížím ke dveřím v předsíni... A tam... BUCH BUCH, CVAK, KLAP.... Zkurvený pojistky, já se na to doprdele můžu vysrat.

Nojo, byl to Dan, který opět našel vynikající způsob, jak mi zpříjemnit skromných sedm hodin spánku. Poradil jsem mu, ať nedřív vypojí všechny přístroje ze zásuvky, a pak pojistky bez problémů nahodí. Dovrávoral jsem zpátky do postele a cvičně projel všechny kanály. Pozdě... Jak to s ubohou rodinou v nesnázích dopadlo, se už asi nikdy nedozvím; navíc z toho na mě leze chřipka. Shit!