Nespokojenost

Ctnost nebo blbost?

Včerejší večeře s Rumburakem a jeho sestrou pro mě byla takovým malým návratem do starých časů — už dlouho sem nebyl svědkem praní cizího rodinného prádla :). Vlastně nemám moc jiných přátel, kteří mají sourozence v čerstvě pubertálním věku, a navíc jim osud jejich „malého“ tolik leží na srdci. Rumburak má starosti, že bráška nežije normálně, prý se příliš uzavírá do svého fantasy světa, a možná mu ujíždí vlak — kdyby radši třebas sportoval, věnoval se muzice nebo aspoň jezdil na skejtu. Zvláštní, že se tohle vylouplo zrovna v Rumburakově hlavě — vždyť on sám už řadu let žije poslušně pod pantoflem — diktátem své poněkud příliš mateřské pečovatelky-přítelkyně. Nebo možná právě proto?

Dlouho jsem to ale nevydržel a obratným oslím můstkem převedl řeč na zajímavější téma — na mě. Bytová otázka, práce, finance, rodinné zázemí a podobné, vesměs suše praktické, záležitosti. Vyjádřil jsem nespokojenost nad svojí současnou životní úrovní a situací, ale místo očekávaného politování se mi dostalo výčitek. Jak prý si mohu vůbec stěžovat, co mi tak asi chybí? Práci mám — navíc dobře placenou a zábavnou, co se bydlení týče, budu už investovat jen do svého a vůbec, jsme zdraví a máme se dobře, tak o co ti Džounsi sakra jde? Co by asi řekla většina populace, která si nikdy hypotéku pořídít nemůže, co by řekla obyčejná česká rodina, jejíž celkový příjem nedosahuje příjmu každého z nás a stejně dokážou žít happily ever after.

Pozdě v noci sem ležel v posteli, civěl do stropu, kouřil jednu lucku za druhou a marně se pokoušel usnout. Co když si kazím život tím, že věčně nejsem spokojen s tím, co mám, a jen neustále špekuluju, jak by mohlo být lépe. Neztratil jsem snad spoustu dobrých věcí, protože nejsem dost racionální a odmítám se smířit s každodenní realitou — lepší už to přece nebude. Neměl bych být spokojen s tím co mám a pořádně si to užít — vždyť přeci tolik lidí by mi mohlo můj život závidět? Neplatí klasické jerevanské — Kdy bude líp? Už bylo! Neutíká mi kvůli věčnému čekání na štěstí a spokojenost život pod rukama?

Jenže, já se s tím prostě nechci spokojit. Možná to je trochu elitářství, snobismus nebo jen naivně romanticky pohádková představa o životě, ale já se odmítám uchlácholit tím, že narozdíl od dětí v Africe mám co jíst, mám kde bydlet a co na sebe. A i když sem lenoch — často dávám přednost nejjednodušším řešením a volím dobře známé a stokrát vyzkoušené cesty — tak to, co mě žene dopředu jsou právě nedosažené ideály a nesplněné sny. Co když je právě nespokojenost moje největší cnost, která mi nedovolí zakonzervovat svůj život v daném bodě?

Ale tak naivní, abych věřil, že se mi všechny sny a představy vyplní a že všechno přijde samo, hned, už nejsem. Takže prosím —nekamenujte mne, neberte to jako povyšování, já jen hledám kompromis mezi realitou a vysněnou budoucností...