Far away, but so close…

Some days are better than others…

Já vím, já vím, už jsem s U2 monotématicky trapný, ale holt láska na celej život je láska na celej život. Jak říká kamarád Pepa — co může vědět 46 letej přestárlej zazobanej vošoust, co má manželku a 6 dětí, o lásce a bolesti, jak mu to můžu věřit. No, Pípáčku, jednoduše, stačí nebejt tak — laskavý čtenář promine — zkurvenej pragmatik… Ale což, proti gustu žádný dišputát.

Ale zpět k tématu — některé dny jsou prostě lepší než ostatní, někdy je spokojenost tak nedosažitelná, přitom leží na dosah ruky. Například včera jsem měl klasickej den blbec, kdy se pokazilo skoro všechno, co se pokazit mohlo. Počínaje zrušeným skvošem — laňka má zablokovaný krk; přes „krásné“ počasí a totálně promočené boty (za pouhé 2 minuty cesty od zastávky k domu) a totálně zabité odpoledne strávené vyčerpávajícím úklidem bažiny, kterou v našem hnízdečku vypěstoval alkoholuznovapropadnuvší Dan, až po smutné rozloučení s milovanou klávesnicí, která nevydržela zoufalý pokus o důkladné vyčištění. Tím zároveň skončila moje krátká anabáze s vytvářením díla zásadního významu — závěrečné práce na VŠ.

Podle přesných výpočtů jistého amerického vědce byl dnešek nejlepším dnem pro těžké deprese v tomhle roce. No, mohlo to tak dopadnout. Ráno sem málem zaspal, v práci se vůbec nemohl soustředit a očima neustále popoháněl čas. Blížil se okamžik, který měl rozhodnout o kvalitě a kvantitě mého intimního života v následujících měsích, o mojí (ne)schopnosti splodit strom, zasadit dům a postavit dítě. Nervozita narůstala a narůstala — už sem se nemohl dočkat okamžiku, až se dozvím holou pravdu. Nebudu vás napínat, dopadlo to celkem dobře. Sice zase nesmím jezdit na kole a ještě mě čekají kontrolní testy všech možných tělesných tekutin, ale ona věc není ani zhoubná, ani nebude mít žádný vliv na mou schopnost být přítelem dívek a dam. Zůstane tam a podle všeho časem odumře a zmizí. Už v dobré náladě jsem si trochu zalaškoval se sestřičkou na téma která zkumavka je na první raní moč a která na první raní sperma, a v jakém pořadí se musí plnit ;). Takže dámy pozor — Bond is back…

Původně plánovaný večerní progam k mé nelibosti odpadl, ale nakonec se to ukázalo jako výhra. Po dvou měsících jsem konečně doma zažil osamnělý večer plný radosti a naplnění, gintonicu, lehčí literatury (Nick Hornby) a dobré hudby (Death in Vegas). A na závěr sem si neodpustil malé trapné klišé, sedl si do otevřeného okna, zapálil si vypůčenou startku a tichý hlas do tmy zašeptal: já žiju skvěle!

P. S. Možná jste to netušili, ale i počítače mají narozeniny, takže všechno nejlepší všem Macintoshům ;).

P. P. S. (Paranoic Post Scriptum) Řada událostí a osob je skutečných, takže pokud náhodou tušíte, kdo jsem, nebo jste se dokonce v předchozích řádcích poznali, a máte neodkladnou potřebu se s tím někomu svěřit, svěřte to, prosím, nejprve mně. Děkuju.