Tak jde čas...

Události, které otřásly Džounsem…

Jsa dobrým špiónem, nemohl jsem odolat výzvě Janee a pátral a pátral po místě tajného srazu... Nebudu vás napínat — nejsou to ani Luhačovice, ani gay bar Piano v Praze :) Víc neřeknu, taky si trochu lámejte makovice, není to tak těžké... Jestli přijdu, nevím. Přece jen — jsem mezi vámi poměrně nováčkem a navíc těžko překonávám vrozenou stydlivost.

Po několika měsících, kdy se v práci příliš nedařilo, nových zakázek se moc neurodilo a stálí klienti trpěli dlouhodobou platební neschopností, se konečně objevilo světlo na konci tunelu... A ne jedno, celý vánoční stromeček se spoustou světýlek a s velkou hvězdou na špici. Dostal sem lákavou nabídku, která se těžko odmítá. Teplé místečko za hodně peněz. Jenže — mám se vzdát toho, co mám tak rád, kvůli penězům a kariéře? Mám opustit práci, kde jsem se naučil, to co umím, kde jsme všichni vesměs přátelé, kde mám velkou tvůrčí svobodu a časovou volnost? Práci, kde není důležité kdy přijdu a kolik času tam sedím, ale jestli daný úkol včas a dobře dokončím? Zkrátka místo, kde se cítím jako doma? A navíc, jak sem už naznačil, situace se začíná opět v dobré obracet... Bude to hodně těžké rozhodování...

Aspoň že láska kvete v každém věku — tentokráte je oním postiženým můj spolubydlící „poustevník“ Dan a jedna velmi krásná a příjemná slečna... A asi taky chytrá — prokoukla, že pod nánosem rezignace na normální život se skrývá dobrej a hodnej člověk. vzlyk... škyt... :–) Snad jim to vyjde... Když vidím, jak ono nečekané štěstí mohutne zapíjí a v jakém stavu se vrací nad ránem domů, nechci si ani představovat, co by se stalo v případě neúspěchu...

No a Vánoce se blíží... Jako správný infantilní romantik mám tyhle svátky moc rád. Už od dětství jsem na ně býval hodně zatížen, nejvíc pochopitelně na dárky :). Ještě po letech se v naší rodině vypráví veselá historka, jak 10letý džounsík málem přivodil tatínkovi a mamince infarkt: jako každý štědrý večer jsme se způsobně navečeřeli (přiznávám, bylo to ve 4 odpoledne), a poté se vydali s tátou vyhlížet zářivou hvězdičku. Vyšli, teda spíš vyběhli, do mezipatra v našem činžáku, a tam mě táta vysadil na okno. A když se večerka konečně objevila a ježíšek z našeho bytu zacinkal, otočil sem se a po hlavě se vrhl z okna i ze schodů, udělal kotoul dva a bez sebemenšího poškození jsem natotata stál (ležel) pod stromečkem... A zlí rodičové mě nenechali rozbalovat dárky, ale nejdřív sem byl podroben otravnému zkoumání, jestli sem si tím pádem z okna na kamenné schody něco nerozbil — citlivky…

Nicméně na to, že je dneska Mikuláše, jsem úplně zapomněl. Aby ne! Vstával jsem v poledne, na oběd jel do „rodného kravína“ a celé odpoledne pilně pracoval. Cestu domů jsem trávil zahloubán do nové Premiery, a tak jsem těžko mohl nějakého Mikuláše vidět, natož potkat… Zachránili mě až večerní zprávy a internet…