Život je fajn, žiju ho v klusu, i když třeba nastoupím do špatnýho autobusu.

Jak řekl Jon Bon Jovi – No man is an island.

To byl teda víkend, to vám povim. Poslední týden byl opravdu zážitek — den co den jsem odcházel tak vygumovanej, že sem stěží zapnul doma počítač, natož abych vyplodil něco aspoň trochu smysluplného. Zakázka, na které poslední dobou pracuji, je zkrátka prima – dlouho klídek a pohoda, a pak, poslední týden, přichází totální masakr a končí se „v pohodě“ v pátek pozdě večer... Až si na tyhle dny za čas vzpomenu, tak jako by ani nebyly...

Víkdend jsem proto trávil usilovným odpočinkem, a to jak aktivním, tak pasivním. V sobotu jsem se po 2 měsících konečně dokopal ke generálnímu úklidu naší malé bažiny. Celodenní boj s vysavačem, smetákem, mopem a hadrem skončil drtivým vítězstvím. Už sem málem zapomněl, jak velký a hezký je můj příbytek, a že na podlaze jsou pod nánosy prádla, novin a obalů od všeho možného epesní parkety. Konečně se tady zase cítím aspoň trochu jako doma… A po práci přišla na řadu legrace — můj oblíbený film podle kinhy spisovatele Nicka Hornbyho About a boy. A ačkoliv je tahle komedie, narozdíl od další knihy N. H. High Fidelity, trochu sladká, Hugh Grant je vážně sexy. Jeho Will nevěří, že žádný člověk není ostrov, naopak by takovým ostrovem rád byl a myslí si, že je vážně cool, zkrátka taková Ibiza. Až mu to trochu závidíte. Žádná práce, žádné problémy, žádné výčitky, žádné pevné vztahy a tím pádem žádné komplikace. A k tomu skvělá muzika od pána, co si říká Špatně nakreslený chlapec.

A večer jsem vytáhl Dana a našeho dočasného spolubydlícího Richarda za zábavou. Čekal nás perný večer, Dan se totiž rozhodl, že na čas skoncuje s alkoholem, a proto jsme museli najít nějakou zábavu, která pití bezdpodmínečně nevyžaduje... Při úklidu jsem naštěstí narazil na svoje staré kulečníkové tágo a rázem bylo rozhodnuto. Ještě na střední jsem hrával jednou, dvakrát týdně a honosil jsem se pověstí kulečníkového playboe, ale ty časy už jsou dávno pryč — za můj sobotní výkon by se nemusel stydět tak leda Ray Charles.

Situace to byla vskutku neobvyklá — Dan usrkával kolu a já do sebe otáčel chlazené dvanáctky a s narůstající hladinou alkoholu se můj výkon neustále „zlepšoval“. Celý večer jsem zakončil dalším filmem a vytuhnul ve 4 ráno u televize — paráda.

Jenže dneska sem musel zase brzo ráno do práce. Vstal sem tedy v jednu a v půl čtvrté už seděl ve svém ředitelském křesle a pilně datloval, abych stihnul parádní rodinnou večeři a další posezení s přáteli. Dva šálky horké čokolády a veselé tlachání plné explicitních sexuálních narážek mne rozproudilo tak, že jsem málem domů nedojel. Když totiž po 15 minutách čekání na mrazu konečně přijela tramvaj, zradil mne zrak a zcela nepochopitleně (no řekněte, copak je normální vidět například místo patnáctky trojku?) jsem špatně přečetl číslo tramvaje a nic zlého netuše nastoupil. Že je všechno trochu špatně jsem poznal až po dvou zastávkách, a tak sem musel vystoupit a jít pořádný kus pěšky. V tu chvíli se správná tramvaj vyřítila ze zatáčky a tak sem náročný víkend zakončil vyčerpávajícím půlkilometrovým sprintem. Holt už nejsem žádnej mladík.