Sometimes, we’ve got to sing this song...

Kdepak, nezpeťulkovatěl jsem — tohle se totiž opravdu stalo!

V práci jsem opět zůstal dlouho, a pak se vydal přímo do Roxy. Prázdná aula obvykle nevěstí nic dobrého, ale tentokrát to znamenalo jen to, že lidi přišli včas... A přišlo jich opravdu hodně. Náš malý kolektiv se rozpadl hned na začátku, narozdíl od ostatních jsem měl chuť prodrat se davem dopředu a zase jednou si koncert pořádně užít. Hooverphonic začli zvolna, možná až příliš, bál jsem se, že skvělý výstup na Rock for People je tentam a do hlavy se mi pořád víc a víc vkrádala vzpomínka na jejich poslední koncert v Roxy, kdy poněkud strojově a bez šťávy odehráli 8 písní a odešli. Ale jak rád jsem se mýlil — to nejlepší totiž teprve čekalo.

Narozdíl od předchozích návštěv hráli v poněkud netradičním složení, klasickou koncertní sestavu doplnilo symčcové kvarteto, které — stejně jako na posledním CD Sit Down and Listen — nahrazuje obvyklé ehm syntetické podklady. To, co na nahrávce působí místy nudně, funguje naživo naprosto přesvědčivě. V pomalých písních smyčce něžně hladily po duši a v našláplejších pasážích sršely ohromnou energií. Zvuk byl čistý, kapela výborně naladěna a zpěvačka Geike prostě úchvatná. Publikum bylo úplně ve varu, playlist byl výborně složen, rychlé energické hity střídaly pomalé songy v komorním provedení — jen zpěv a smyčce, a večer gradoval k úchvatnému vyvrcholení. A pak se stalo něco, z čeho mi úplně běhal mráz po zádech — při písni Sometimes začalo celé publikum spontánně zpívat refrén. Hooverphonic byli tak překvapeni, že málem zapomněli navázat další sloku… Loučili se opravdu dojati, zpěvačce Geike ukápla nejedna slzička... Ale lidi ještě neměli dost a postupně si vynutili 4 (nebo 5?) přídavků. Konec přišel v půl jedenácté, a to v Roxy musí živá produkce kvůli tolerantím nájemníkům z okolních domů končit už v 10, tak doufejme, že to národní výbor kvůli včerejšku nezavře ;-).

Drazí kolezi odešli po prvním přídavku, domnívaje se, že je po všem — jejich smůla. Vyrazil sem do tmy s lehkým úsměvem na rtech... Úsměv mě bohužel přešel v metru. Myšlenkami stále v Roxy pod pódiem, v uších sluchátka, hergot, proč v tý stanici trčíme už pět minut? Rozhlédnu se pořádně kolem sebe — v mém vagonu, asi 5 metrů odemne, ležela na zemi nějaká starší paní a kolem ní byl hlouček lidí. Serval sem sluchátka s uší a doslechl se, že těsně před zastávkou zkolabovala, ale puls prý má, i když slabší, a sanitka už je na cestě... Jak sem si toho sakra mohl nevšivnout? Naštěstí se tentokrát neprokázala typicky česká lhostejnost a našlo se dost lidí, co té chuděrce pomohli a snad zachránili život. Prosím, ať to na mě ráno nevybafne z titulní stránky novin.