Something to talk about…

Mým národům, zvláště pak mým milým bloggerům.

Nedávno jsem četl poslední příspěvek jednoho bloggera, který ukončuje své působení mezi námi, protože se už nechce schovávat za „falešnou“ identitu, a chce žít svůj život jako skutečný člověk — nejen jako nick. Jiný blogger je zase obviňován ze závislosti, protože se bez blogování ani nehne — vlastně si za to může sám — tuhle se přiznal, že celý víkend bez možnosti svěřit se nám ostatním je pro něj těžký, cítí se nesvůj. A spousta dalších ukončuje působení svého alter ega kvůli prozrazení, v krajních případech až zneužití citlivých informací nějakým hlupákem, co chce být zajímavý. Doufám, že mě takové hlupáctví nepotká a ačkoliv jsem hodně (někdy až přespříliš) opatrný, mám v hlavě dlouhý seznam lidí, u kterých nestojím, aby nahlédli do mého virtuálního světa. Líbí se mi, jak to vystihuje =M=: Můžete se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.

Co se mě týče, jsem vaším pravidelným čtenářem už nějaký pátek — od léta/podzimu 2003. Čtu vás v práci k snídani, trávím s vámi večery ve svém kutlochu. Mám vás rád, u některých se nemohu ubránit dojmu, že vás dobře znám (byť jsme se třeba v životě neviděli, i jedna fotografie někdy udělá hodně). Směju se vašim vtipným historkám, občas si dělám starost nad vaším trápením a bez dechu hltám vaše slasti i strasti na poli partnerských vztahů. Někteří z vás mne insiprují, jiní zas ovlivňují ve výběru filmů, hudby… Nene, žádného izolovaného sociopata, co by se tu schovával před skutečným světem, si prosím nepředstavujte — troufám tvrdit, že jsem člověk (občas až otravně) společenský.

Za ten rok a půl, co vás znám, jsem si k řadě z vás zkrátka vytvořil pevné citové pouto, a doufám, že tu semnou ještě nějaký ten čas budete...