Dělání, dělání, prý všecky smutky zahání...

Tak proč mám pocit, že mi život tak nějak utíká pod rukama?

Zase mám práce až nad hlavu, je to nezvyk. Od jara jsem se vlastně docela flákal: do práce pár dní v týdnu, příchod v 11, odchod 5—6, obědová přestávka trvala třebas i 2 hodiny, jen při uzávěrkách sem v práci trávil večery a víkendy. Ale teď? Do práce chodím denně kolem deváté a normální oběd stihnu stěží 2x do týdne. Odvykl sem si na vysoké tempo, zlenivěl a značně zpohodlněl. Pozoruju na sobě velkou úspornost — všechno automaticky dělám tou nejjednoduší, nejmín pracnou cestou; instrukce poslouchám a čtu na půl ucha, a pak mě strašně rozlítí, když musím něco předělávat. A do toho pořád někdo volá, mailuje, ajsíkjuje — oprav tohle, tady mám výborný nápad na zlepšení, tohle si odflákl, dyť to umíš líp, proč není tohle tam a tamto tady? A když už se konečně něco dokončí a neřku-li i povede, tak peníze jsou v nedohlednu — druhotnou platební neschopností se dá přeci omluvit všechno.

A takhle to jde už od října. Zvláštní na tom je, že i když mám mnohem míň volna, bezproblémů stíhám všechno, jako dřív. Co sem ale proboha dělal předtím? Jestli si teď dokážu omluvit, že nejdu onam, ukidím až příští týden, zavolám jindy atd. atp., protože prostě mám moc práce, co jsem dělal tehdy? Chtěl bych toho tolik stihnout — třeba jen to sedět celý večer doma a čist si knížku, zavolat kamarádovi, co jsem ho neviděl rok, jít na výstavu... A když mám konečně volný večer, tak sedim doma u bedny nebo u počítače nad úplnejma nesmyslama. Jediné, co mi zůstalo a co mě žene kupředou jsou předsevzetí — až bude čas, konečně se naučim FLASH, stříhat ve Final Cutu, zavolám a sejdu se se starými přáteli, zazálohuju počítač, roztřídím a zkatalogizuju sbírku CD, vyklidím skříňku se sešity ze střední a naučím se vařit...

Někdy mě napadá, jestli nejsem naivní, co když jsou všechny moje ažbudumítčasy stejné, jako dětská jednou/až budu velký. Co když se jen nechci smířit s realitou, že čas nebude nikdy — resp. jenom tehdy, pokud se něčeho vzdám. Asi budu muset najít nějakou motivaci, ale kde ji vzít, když je pořád je jen a jen tma a zima. Brrr. Aspoň že jsou večer Hooverphonic, těším se.... A budu je od Tebe pozdravovat…