Deprese pana Jonese....

I letos na podzim mi buší, však o trochu pomaleji, než se sluší.

Nene, neumřel jsem, ani svůj blog neukončil. Posledních pár dní nedokázu najít čas, sílu, chuť a náladu pokračovat... Přitom se mi stalo tolik roztodivných věcí, o které bych se tak rád podělil... X-krát jsem začal, ale pak rozepsaný příspěvek pomyslně zmačkal a vyhodil do koše, abych mohl začít s čistým, nepopsaným papírem... Vždyť přeci blog je přesně ten prázdný papír, čistý štít, který si každý může nabarvit jak se mu zlíbí. A taky není potřísněn krví padlých, jako v reálném životě... Tak proč to nejde?

Když sem si před pár týdny stěžoval, že někdo ukradl podzim, netušil jsem, jak se mi to vrátí. Změnu špatného času na čas "dobrého vstávání" sem bouřilvě uvítal, leč očekávaná pohoda se ne a ne dostavit... Je mi zima a tma. Ráno nedokážu vstát, večer jsem tak utahanej, že nemůžu pořádně spát. Tíží mě svědomí, bojím se budoucnosti a marně utíkám před svými kroky v minulosti. Navíc se o mě pokouší nějaká zvláštní bezteplotní angína. Ani koncert Stinga nijak nenadchl, aspoň že několik let toužebně očekáváné nové album milovaných U2 se přesně trefilo to mé melancholické nálady. Sometimes you can´t make it on your own.

Holt je na čase smířit se s tím, že i pan Džounes má prachsprostou podzimní depresi. Těším se na Vánoce, nemůžu se dočkat nového roku... Silvestrovská půlnoc ve mně probudí sice krátky, ale o to intezivnější pocit blaha - starý a špatný rok odletí s ohňostrojem raket a nový přece musí být vždycky lepší!