Just eighteen and sucker's dream I guess I thought you had the flavour?

Když mi bylo osmnáct, začal jsem se řadit mezi dospělé, a tak sem si ostříhal dlouhé vlasy a zahodil černý kabát... Chtěl sem, aby mě všichni měli rádi. Ale nepomohlo to, dál jsem neomylně patřil mezi "oblíbence" třídy i školy.

Když mi bylo osmnáct, začal sem nesnášet pozéry, inťoše, somráky, angažované nestraníky, vychcánky a zakomplexované lidi vůbec. S proměnlivou úspěšností sem si na nich léčil komplexy vlastní.

Když mi bylo osmnáct, konečně jsem se dokázal rozejít s holkou, za kterou sem od 14ti běhal jako pejsek, trpěl pokaždé, když mě opustila a věřil, že je to navždy, když mě vzala na milost. Konečně sem se cítil volný, vyrovnaný a připravený na "dospělý", rovnocený vztah. A pak sem se zamiloval do skoro 15 leté děvenky :)

Když mi bylo osmnáct, definitivně jsem se rozloučil s představou studijní kariéry, a přemýšlel sem, co budu v životě dělat... Nemuset moc vědět, ale přitom všemu rozumět, nepředřít se, přitom se ale prací zabavit - zbyla jediná možnost: stát se žurnalistou.. Naštěstí se mi to nepovedlo...

Když mi bylo osmnáct, začal sem potají obdivovat jednu úžasnou holkou, ačkoliv se mi jevila naprosto nedosažitelná. Čas ukázal, že to byl můj nejkrásnější životní omyl...

A z přechodného "románku" s U2 se stala láska na celý život.

=M= kdysi navrhnul zwířeti spáchat řetězový zápisek — pokračování by bylo na jiném blogu. Zwíře tedy začal, e-rasi navázala a já jsem dalším článkem v řetězu. A co vy?