Consul nad zlato!

aneb jak pan Džounes prožíval socialismus s lidskou tváří.

Na dětsví mám samé krásné vzpomínky, až do nástupu do školních škamen jsem se měl opravdu pohádkově. Nebyli jsme bohatí, ale ani chudí - zkrátka normální rodina, kde nikdo nebyl nijak zapleten s rudochy a zároveň jsme měli to štěstí (do jisté míry to byla i šikovnost mých rodičů), že se nám (až na malé výjimky) nepříjemnosti a veřejná bezpečnost vyhýbaly oblouklem. Léta strávená po ústavech a moje podvratná činnost v undergroundu (už v druhé třídě jsem na vánoční besídce zpíval Anděla od K. Kryla) jsou již kapitola sama pro sebe a rozhodně jich vás nehodlám v budoucnu ušetřit.

Když jsem se narodil, byl jsem učiněný andílek: zlaté vlásky, modrá očka - čistá rasa s PP. Do tří let jsem neoddiskutovatelně patřil mezi nejhodnější a nejnadějnější dítka ve střední Evropě. Těžko říci, kde se pak stala chyba, snad špatná konstelace Venuše s jedním z římských pahorků; nebo tehdy školce, když rozeznal svoji "schopnost" fungovat v cizorodých kolektivech lidí s velmi (h)různým IQ a onemocněl, dokud mi nebylo rodičovstvem přislíbeno, že už tam nikdy nemusím. Ale oněch pět dní se mi vrylo do paměti jednou provždy. Tak třebas výroba uměleckých předmětů - konkrétně vypižlání čehosi velmi vzdáleně připomínající kytku a posléze nalepení onoho kubistického skvostu na dřevěnou, vlastnoprstně šmirglovanou destičku. Vůni onoho lepícího přípravku nezapomenu do smrti - odporný nasládlý zápach smíšený s typickým smradem břečkovitého čaje v oprýskaných tvárnicích, hnědé ošoupané kobece a překližkový nábytek z prvé poloviny druhé světové... Víc asexuální prostředí si nedokážete představit.

Takže narozdíl od vás ostatních, kteří jste strávili svá předškolní léta praktickou přípravou na milostný život, ať už hrou na doktora nebo na ptáka mozkodlabáka, se pan Džounes věnoval hlubokomyslné konverzaci s dívčím osazenstvem penzionu osamělých dětí. Už tedhy sem byl štramák - půlmetrový předkus s podobiznou Hradčan, uši hodné slona indického a brýle, které by slušely Stelle Zázvorkové - takže nebylo divu, že jsem během oněch pěti dní stal obětí sexuánílo harašení.

Vyhlédla si mě malá, tlustá, nožky křivé a správně odhadla, že mám slabost pro homotné statky imperialistické provenience. Šla hned na věc: Nechtěl bys někdy přijít na návštěvu? Proč? No, něco bych ti ukázala? Co? Hádej, je to něco co jen tak někdo nemá! Já nevím. Znovu sem si jí důkladně změřil pohledem.. Kdepak holka, na tvojí postavičku - obráceného sněhuláka - mě asi těžko zlákáš, ale kdybys měla video, to bych si říct dal! Máte video? Nééé, to ses zbláznil, kdebychom ho vzali. Tak barevnou televizi? To taky ne. Tak aspoň černobílou? Néééé. Embéčko? Ty ses zbláznil, kde bychom to vzali? Kazetový magnetofon? Co to je? Ajaj, z toho kouká pěknej trapas, hlavně na sobě nechat nic znát, přece nedopustím, aby to na té chuděrce nechalo trvalé následky. Tak já se dám podat, co to tedy máte? Opravdovej PSACÍ STROJ! Barevnej? Néé, psací stroj, v kufříku, to koukáš, co!!! To sem tedy opravdu koukal... Ani nevím, čím se se z téhle šlamastyky vymluvil, a jak to celé dopadloo, ale ten zoufalý a zároveň nenávistný výraz, kterým mi věnovlala při pojídání pátého moučníku, mě straší ve snech dodneška. A přitom z Lucinky vyrostla ňáká persóna - vždyť s měla pletky i s Jagerem.... nebo Jágrem?